tři stoly

22. dubna 2016 v 0:32 | aryanne
Začneme na šestce. Dvě ženy, jsou si velmi podobné. Tintítka a drobečci, brýle a zvláštní dětské výrazy. Co dělají proboha v takovou hodinu ještě na vzduchu a nedusí si vonící peřinou s nohama v plyšovejch ponožkách s tučňáčky. Napadlo mě že jsou partnerky, ale nemají se k sobě vůbec nijak. Prostě tu jenom tak jsou, ale jelikož jsou ženy mám k nim schovívavost a říkám si, že snad vědí co dělají a jestli ne brzy na to přijdou. Vlastně mám z nich trochu strach, protože jsou nečitelné, podivné bytosti, kreatury které stvořila dnešní noc. Jsou horší než ti vzadu na desítce. Hraje nám Lady Karneval, lidi z dvojky trsaj, neartikulovaně zpívaj... Opilecké štěstí, zajímají mě úplně nejmíń i když na rozdíl od těch ostatních to slibuje nějaký trapný dýško. Teď už stojej a kroutěj se všichni kromě panenek. Jedna sleduje svíčku a druhá ten zmítající se chrchel. Je tu pruďas má zelený nehty, jenom některý, zbytek černej nebo záděra. Pije pivo, vodku a ferneta zároveň. Kromě toho, že bych se ho bála v souboji pěst na pěst je mi úplně ukradenej. Podivná mužská troska... Soudím ty lidi moc brzo, ...málo jsem je opila. Sama bych měla začít, jinak se brzo přestanu usmívat a veselá nálada společnosti půjde slavně do prdele.
Dala jsem si střik.
Hádej Matyldo! Hádej Matyldo!
Panenky odešly.
 

v tramvaji

9. dubna 2016 v 22:47 | aryanne
V tramvaji po cestě do zastávky se slibem, že mi bude líp.
Pán co byl trochu divnej a určitě by mi smrděl, měl tyrkysovou bundu v ruce jeden paroh a kudrnatý vlasy. Nelíbil se mu Franta, že prej smrdí, že mokrý psi vždycky smrděj.. a pak o tom mluvil, celou tu dobu. Vůbec mu nevadilo, že se na něj nedívám, nevadilo mu, že ho přes hluk tramvaje nemůžu pořádně slyšet. Pokaždý když se Franta pohnul na něj promluvila říkal mu "zůstaň stranou brachu, smrdíš".. no a Franta jenom koukal na ten paroh. Mluvil pak ještě o dalších zvířatech jak smrděj a jak mu umřela rybička. Myslela jsem na počty toho všeho co jsem po zvířatech uklidila… Asi škoda, že se mi nechtělo vůbec mluvit, mohl to být zapálený rozhovor o hovnech.
Vyprávěl jak se vedle něj nějakej pes v tramvaji oklepal a on pak smrděl jako pes a jiný psi se na něj vrhali a očuchávali ho a jejich páničci si mysleli, že je bezdomovec a byli pohoršený.


Ten pán měl pracovitý ruce s čistýma nehtama a Franta fakt trochu smrděl. Bylo mi to tak nějak líto, že s ním nemluvím, když konečně někdo mluví o něčem k čemu mám bohatě co říct. O hovnech.

Hledání noci

24. března 2016 v 9:55 | aryanne
Dobré ráno strače, srno, zajíci, vlku, liško, uzená píčo tyvole!
Všechny jsem Vás pozorovala, zapatlaným sklem, podrážky a klap klap ženský odvahy. Abych si odnesla detaily co dohromady nedali výsledek. Klepavka a ranní chůze přes most. Chtěla bych to všechno co jsem viděla obsáhnout, nacpat si to do kapsy, strčit to tam, sednout si na to a nic. Prostě to tam jenom mít a nemuset s tím nic víc chtít. Musím se do prdele uklidnit! Jenže to tak skvěle nejde, nestihnu si včas uvědomit kdo nejsem. Nejsem ten kdo nemá co říct, jenom počítám s tím, že to starče nepovažuješ za důležité, že srno moc rychle děláš závěry, zajíci promiň - nestojíš za to.. Vlku jsi tajemství bez záclonky a víc, promiň, to je nad moje chápání, whatever.
Jsem pes liška zároveň, tak to nikdo nechápejte, stydím se za to a nevím proč, odtud je moje nejistota.
This will destroy you
 


Kampě večerní

10. listopadu 2015 v 20:59 | aryanne |  Psaní
Tančily na vodě,
zlaté sukně a úzké pasy.
Ženy a dívky noční oblohy,
muži brzkého rána a smutných deštivých uliček.
Sedící a hledící, sotvaže nalezené myšlenky, líně se plynuly kdesi podemnou.
Ty zlaté gejíry a milenci, kteří se tak moc styděli až zmizeli pod hladinou.
Osamělá postava pod neopadaným stromem, který asi snad bojuje s podzimem, prohraný boj, chudák.
Ta postava má příběh, ale sotva jsem ho chtěla vidět utekl a pomáhal bojovat stromu, zběsile prchal po větvích a křičíc cosi o vlastním egu a charakteru vlastně spíš škodil - zkopával posledních pár listů, které strom vybojoval. Snášely se na hlavu osamělého s cigaretou a nechávali mě v pokušení zeptat se jich jak to bude dál. Nevím to a nikdy se nedozvím, jestli ta cigareta chutnala nebo byla zoufalá a osamělá v osamocených ústech toho pána pod stromem.
Mezi tím tančily. Stromy se procházely po hladině, tiše spolu mluvili a hleděli aby zlaté sukně nepřišláply.. co by se asi stalo? Viděla bych nahá stehna, světlá a štíhlá mihotat se na hladině... Co je pod těmi sukněmi?
Chci vědět co je pod těmi sukněmi. Řekni mi to, prosím, příteli.