Únor 2015

Dělat to pro sebe

20. února 2015 v 9:22 | aryanne
Spolu s odchodem, smrtí - buďme konkrétní, mého závodního koně jsem ztratila hnací sílu. Tu část plánu, která mi vždycky dělala problém - motivaci. A tak mi zoufale došlo, že i práci s koňmi musím dělat jen sama pro sebe, ne pro nic jiného... Zoufalé na tom je to, že dělat něco pro sebe, jako třeba učit se ve škole, mi dělalo vždycky problém. Nechtěla jsem se učit anglicky, dokud jsem neměla učitelku pro kterou jsem chtěla být dobrá, záleželo mi na její pochvale. Neučila jsem se matiku dokud nebyla šance, že budu jedna z těch co ji ostatním vysvětlují a tím pádem mi "učit se matiku" pomůže k vylepšení pozice ve třídě. Práce s koňmi a u koní zaplnila polovinu mého života... stále to směřovalo k nějakému cíli: naučit se jetdit, zvládnout svého poníka, naučit se jezdit na velkém koni, mít svého velkého závodního koně, závodit, umět trénovat svého závodního koně, dosáhnout s ním společných výsledků na závodech... tohle všechno mě stálo 10 let života a celý ten koloběh se najednou přerušil a já se vrátila o několik let dozadu. Jedna cesta se zavřela a má se otevřít nová, nejsem si ale jistá, jestli - dělat koně pro sebe, pro svůj dobrý pocit a pro jejich blaho, je to co chci... po tom všem si nejsem jistá, že mi to může stačit. Moji koně, které teď mám, jsou pro mě důležití, mám je ráda, zažila jsem toho s nimy hodně... Ale bojím se, že přichází čas kdy už nebudou nepostradatelní. Přehoupla jsem se někam, kde je kůň sportovní náčiní? Ne, vždycky to byl můj partner, byla to společná cesta...kterou jsem mu já zvolila. Jsem nevděčná, když se o mě pokouší marnost a nevidím smysl v "dělat to pro sebe"?

Přece dělat něco pro sebe je důležitý... asi jsem stále ještě naivní dítě, které si přeje aby mohlo konat pro to aby bylo chváleno, obdivováno aby mu bylo říkáno ať to nevzdává, protože může dosáhnout cíle a stoupnout v očích ostatních...
Trénink a závody s koňmi, byla půda na které jsem se naučila kráčet pevně, neochvějně jsem se držela metod, způspobu komunikace,... někam jsem patřila. To je to co postrádám.

Nechci zase klesnout a nechávám si zvedat culík od hloupých kluků a poslouchat jak prdí ústy a smějí se, že je to jako koňský ocas a moje hlava jejich prdel... Chci se vrátit tam kam kde jsem byla... Chci aby Gofi znovu žil, aby nikdy nespadl do toho potoka a abych mohla pokračovat v jedné jediné činnosti, která mi dávala naději v to, že někam patřím, že jsem něco dokázala a dokážu, že jsem byla na sebe a na něj hrdá... že bych přirozeně došla k tomu "dělat to pro sebe"... nechci se spokojit s tou hroznou dřinou, pocitem zadlužení svým rodičům, nepochopením a permanentní trapnou šikanou svého okolí a vzpomínkami na to, že mi kdysi někdo pochválil sed nebo nadějně připraveného koně do závodu...

Nechci se vzdávat pocitu, že to nevzdávám...