Březen 2015

V davu osamotě

10. března 2015 v 21:50 | aryanne
Posledních několik týdnů trávím v Praze. Domů se dostanu jen na víkend...
Když se ráno Praha probouzí, když tepe a když jde zase pomalu spát provázená skřeky opilců a smíchem naivních rtů je i krásná. Dívám se nahoru, tubusem z domů na oblohu, která se zvednutým obočím proplouvá kochá se a zase putuje někam dál, kde se zamračí, popláče a pak nad stromy a přírodou zase začne se smát. Všude je hrozně moc lidí, doufala jsem, že po liduprázdné krajině a nekončícího koloběhu práce u zvířat mě město nakopne, získám nové přátele a začnu žít tak jak se na můj věk údajně patří.
Na každé zastávce tramvaje si připadám pozorovaná, hodnocená když přecházím přes přechod, opovrhovaná když dobíhám na začátek přednášky a nenáviděná když se deru pro vejce a mlíko v cizokrajně mluvícím Tescu kdesi hluboko pod betonem Národní třídy...
Dnes se na mě při venčení mojí osobní přírody usmíval jakýsi člověk na konci vodítka měl černou malou střapatou přírodu, byla jsem tak vyděšená z normálního kontaktu, že jsem srabácky utekla na druhou stranu miniaturního parku a byla zachráněna uklízením systematicky rozmisťovaného exkremetnu... Ach ta psí hovna... S podivem jak mým světem, životem, srdečním rytmem a smyslem bytí vládou hovna... psí, ovčí, koňská, kočičí... na lidská ještě dojde.
Jde mi o to, že v přírodě jsem byla fyzicky opuštěná, že jsem i v těch dalších místech těla a duše, mi docházelo jen při absolutním vyčerpání, zmaru a neúspěchu... Praha mě samotou obklopuje, anonymní samotou mě mlátí přes prsty kterými svírám chlupy psa, co mě snad jako jediné odlišují od davu na vodítku, s náhubkem a bez sáčků na exkrementy co vypouští odevšud se dá...

hovna a samota ...to je život vážení!