Psaní

Kampě večerní

10. listopadu 2015 v 20:59 | aryanne
Tančily na vodě,
zlaté sukně a úzké pasy.
Ženy a dívky noční oblohy,
muži brzkého rána a smutných deštivých uliček.
Sedící a hledící, sotvaže nalezené myšlenky, líně se plynuly kdesi podemnou.
Ty zlaté gejíry a milenci, kteří se tak moc styděli až zmizeli pod hladinou.
Osamělá postava pod neopadaným stromem, který asi snad bojuje s podzimem, prohraný boj, chudák.
Ta postava má příběh, ale sotva jsem ho chtěla vidět utekl a pomáhal bojovat stromu, zběsile prchal po větvích a křičíc cosi o vlastním egu a charakteru vlastně spíš škodil - zkopával posledních pár listů, které strom vybojoval. Snášely se na hlavu osamělého s cigaretou a nechávali mě v pokušení zeptat se jich jak to bude dál. Nevím to a nikdy se nedozvím, jestli ta cigareta chutnala nebo byla zoufalá a osamělá v osamocených ústech toho pána pod stromem.
Mezi tím tančily. Stromy se procházely po hladině, tiše spolu mluvili a hleděli aby zlaté sukně nepřišláply.. co by se asi stalo? Viděla bych nahá stehna, světlá a štíhlá mihotat se na hladině... Co je pod těmi sukněmi?
Chci vědět co je pod těmi sukněmi. Řekni mi to, prosím, příteli.

Uvězněná

29. srpna 2015 v 16:25 | aryanne
Nevím, jestli to nadpisové slovo je to sprvné. Ale jeden z mnoha mých pociů by se tak dal pojmenovat. Moje já by chtělo expandovat, ale je omezené tělesnou schránkou, ta je moc křehká na to aby cokoliv propustil ven v takové míře. Navíc se bojím, že by to zasáhlo i všechny kolem.. asi bych hlasitě křičela, plakala a rvala si vlasy až do úplného vyčerpání... Pak se většinou proberu a nic se nezměnilo, pomohlo to jenom na chvilku.
Tak moc jako chci ven, tak moc se chci schoulit uvnitř, nechat tělo fungovat samotné, nemuset přemýšlet, nemuset mít zodpovědnost a povinnost... Tak moc sama sebe schovávám až nakonec to co musím neudělám a nakonec se schovávám před vlastním svědomím, že jsem zase něco podělala... Poslední dobou je toho víc a víc a jsem jako ryba na suchu, kterou občas někde polije vodou aby úplně nechcípla.. Ryba asi není dobrý příměr, ryba na suchu je evidentní neštěstí a zkáza... Já se tak nějak postupně vytrácím, ztrácím chuť se svěřovat. Nevím co mi je, ale je mi zle.. potřebuju pomoct a nevím s čím a jak...

...ale můžu si za to sama. Vím to... nesmí to celé znít, že se mám uboze, mám se skvěle, jen já sama jsem ubožák, trapák, looser budižkničemu co dospěl a neví jak se to stalo, neví co s tím a kazí jednu věc za druhou, neumí si pomoct sám, ale už nedokáže přijmout pomoc od druhých.

Tohle je jenom takovej skeč. Co dál? Co sakra sakra dál?

Mám strach

7. května 2013 v 23:01 | aryanne
Tohle moje "mám strach" jsem si přála někomu napsat. zjistila jsem, že nemám komu. podivně jsem běhm chvíle ztratila snad všechno co jsem měla, všechny koho jsem měla. Mám strach, jsem oprvé v životě absolutně opuštěná, zrazená. Stojím sotva na vlastních nohou a jiné se snažím podpírat. Jak dlouho to bude trvat než se definitivně podlomí ty moje?
Anonymita. Děkuji. Není mi lépe, sdílela jsem... Třeba nejsem sama. Třeba má taky někdo strach.
Rozpadlo se mi všechno. Nezůstalo nic, nikdo tak jak měl. Tohle, znamená být dospělý? Mít strach?

pomalu, ale jistě..

12. října 2012 v 9:41 | aryanne
Ztrácím svou schopnost vyjádřit se slovy.
Začíná pro ěm být problém formulovat samu sebe do souvislých slov. Našla jsem jiného prostředníka, fotografii. Snad se stane neskutečné skutečným a už pro celý zbytek mého života to bude má náplň. psát budete stejně jednou všichni.. ti co si deníky nevedli v době puberty udělají to jako staří, aby na ně svět nezapomněl. Aby tu po nich něco zůstalo.
Fotografie jako zastavený moment a vzpomínka na něco konkrétního.

potřebuju něco sdílet, především být u toho anonimní

19. září 2012 v 20:55 | aryanne
To je oč tu jde. Facebook mi soce poskytuje jistý kontakt s lidmi, kteří mi chybí. Vtip je, že mi chybí už tři roky a ještě rok budou. Pak asi už celý život strávím v autě a budu jen měnit svá místa, která tolik miluju.
Chtěla jsem prostě jen napsat jak se cítím, co cítím jak mám být chápána. A chci aby nikdo nevěděl, že jsem to já. Ani já sama. Chci se tolik zmást, tak moc se matu ve vlastním bytí, že to snad zvládnu i napsat tak dokonale.
Sama sebe přesvědčuju o něčem co si zoufale přeju. Vlastně jsem na tom tak že se nemůžu rozhodnout o če že se to vlastně přesvědčuju. Jako bych byla dokonal rozpolcená a jedna část přesvědčovala druhou o její prvadě nebo nepravdě.
Chtěla bych nejdřív znát sama sebe a potom řešit všechno ostatní. Zase jsem se ztratila a nevím co jsem vlastně chtěla, nemá to ani hlavu ani patu. Omlouvám se.
Dobrou noc

čas spát, čas psát

27. června 2012 v 23:44 | aryanne
Tak jsem dospělá. Oficiálně na papíře. Už pár dní.
Šílený! Absolutně.
Bohužel a naštěstí se nic nezměnilo, ale snad změní. Chci být trochu samostatná, trochu víc odvážná. Žít svůj život tak jak se sluší a patří nebo naopak.
Je třeba dělat velké změny a tak jsem po 2,5 letech opustila měsíc a dívám se ke slunci. Krz mraky jej jednou najdu a uvidím zářit. Doufám.
Metafory mi stále jdou že? Koukám na to jak Puk (víte, že je to Puk ze Snu noci svatojánské a ne puk jako ten z hokeje? ...už jo!)
Prostě jsem se utrhla ze řetězu, ruplo mi v bedně nebo já nevím co se stalo. Něco se zlomilo něco ve mě prasklo. Chci žít a ne přežívat a enchci aby vedle mě někdo přežíval. Musí žít za mě a se mnou a pro mě! A proto žiju jen pro sebe.. teď. Pak se to změní samozřejmě.
Krásnou dobrou noc.
Obávám se že bych říkala příliš nesrozumitelně příliš tajné informace až by z toho něco mohlo být.
dospělá Aryanne

Roztržená šňůrka perel, ale byli jen dvě..

15. března 2012 v 11:28 | aryanne
.. a roztrhla jsem ji já. Pravda už začínala být onošená a na pár místech slábla a sama hrozila přetrhnutím, ale silou vůle by vydržela tak dlouho jak by chtěla, kdybych ji nepřetrhla.
To co se zdálo tak plynulé a jasné se mi změnilo z bouři na moři. Myšlenky jako neůprosné vlny které olizují loď a stahujou jí níž a níž tam kde už není světlo a obklopí tě tolik, že už nevíš kde je dole a kde nahoře. A když máš pocit že ti svítá zase se zavřou vody a nic nevidíš, protože moc přemejšlíš a nejednáš srdcem. Tak jak by jsi měl, srdcem rozumem a chtíčem. Ale co když stojí ty dvě věci proti té jedné, té nejzranitelnější a nejjemnější. Nejlidčtěší?
Moře je krásné a zrádné. Jako láska, stačí jen málo a je z ní nenávist, ale co když se to nestane? To málo. Co když se stane ještě míň a začneš jen pochybovat - o tom co bylo, je a co bude? Co se stalo, co bylo řečeno co už nikdy nevezmeš zpět a co teprve to co říkáš teď? Jak potom můžeš s jistotou jít na palubu a čelit té bouři co možná zase přijde? ...třeba nepřijde, sirény zůstanou pod hlubinou a vlny budou měkoučký jako štěně. A co když nenastoupíš a setrváš, zvykneš si a začas to třeba půjde zas. Jak dlouho to bude trvat?
Proč tolik přemýšlím a nejdu za tím co cítím - protože jsem člověk a myšlenky jsou moje podstata? Upřímě raději se toho vzdám a budu jako králík a králičice spokojeně šukat v poli když budu vědět že je to tak dobře a má to tak být - vlastně to nebudu ani muset vědět. Prostě to tak bude.
Je to tedy lidské bohatství nebo naopak?

...tématická hudba, krásnjěší k tomu není:

..vaše téměř dospělá stále nerozhodná aryanne

pocit naléhavosti

27. září 2011 v 14:49 | aryanne
nezastihuje Vás občas pocit naléhavosti?
mě jo!
třeba teď z některejch písniček na mě padá všechno co jsem nedokázala a co jsem mohla dokázat... Věci který musím udělat a nevím jestli se mi podaří...
Taková zvláštní euforická tíha. Nevím jak jinak to líp povědět.

Byla to sangrie a bylo to v děšti

25. srpna 2011 v 11:31 | aryanne
In Love again...
I to by byl dobrej název článku, jenže snagrie a déšť jsou míň přetřelý. Pivo jsem si nedala - i to možná měnilo události znění dne. Večer jsem si zamotala a nechala ztěžknout hlavu. Nedokázala jsem nezastavit, sice jsem nevystoupila a nevyřvala to naplno ale zastavila jsem a stáhla okýnko (achjo zase jedna trapná metafora jak říct, že jsem neřekla všechno ale jen to co stačilo k tomu aby to bylo pochopeno a neublížilo to víc).
Déšť byl očistnej tak jako bývá, po horkjch dnech chodit Prahou a koukat na smogový kapky jak mi padaj na obličej - krása typická romantika. A bylo to romantický - došlo mi proč tu jsem a na koho čekám a že počkám a od teď vždycky počkám.
Naučím se být taková aby to bylo krásný, nebudu nikdy čekat nic víc ( jistě, to říkám, stejně budu pořád stejná, ale prosím neberte mi teď iluze).
Jednoduše zase pojedu pomalu a sama za sebe nenechám se nikým vozit. Maximálně pojedu vedle někoho.
Nikdy víc nechci mít ten hroznej pocit toho, že strácím někoho pro někoho jinýho a nejsem si tím maximálně jistá!
Vím jak je to správný a celou dobu jsem to věděla, ale dobrodružství mě lákalo a zlákalo. Naštěstí jenom malej nevinnej výlet.
So I´m back! jsem to zase já!
aryanne, trochu moc slušná, nepijící, nekouřící, nerada porušující pravidla - proč se měnit, proč se chtít měnit když je někdo kdo mě má takovou rád!

Den romantiky

17. srpna 2011 v 22:26 | aryanne
Možná je nechutný a sebestředný to říct a ješě horší to přiznat veřejně, ale protože je to anonymně nevadí mi to.
Dneska jsem se cítila krásná, jela jsem na koni a připadala jsem si krásná.
Vážně mi bylo dneska jenom krásně a příjemně. Sice občas myslím na něco na co bych neměla, ale je mi z toho trochu poťouchle a rozverně :-) . Ráda bych byla úplně svobodná.
Chtěla bych letět.
 
 

Reklama